Ing. Pavel Novák s.r.o.

Archív pro 'Strategie OH'

Budoucnost skládkování komunálních odpadů – taktika bez strategie

Ing. Pavel Novák

Úvod

V časopise Odpady (2/2013) jsem publikoval článek o finančních rizicích nevyjasněné právní úpravy skládkování. Mezitím uběhl téměř rok a k tématu budoucnosti skládkování komunálních odpadů (“KO”) se vracím v tomto článku, aniž by se cokoliv na nejasném výhledu skládkování změnilo. Spíše naopak. Různé názory na budoucnost skládkování KO se od sebe dále vzdalují a zájmové strany se zdají opevňovat na svých pozicích. Každá zájmová strana, ať to jsou obce, poskytovatelé služeb nebo státní správa si hájí svoji agendu a celé diskusi souzvučí zejména teze, že změny v nakládání s KO má zaplatit někdo jiný, než my. Tím se ztrácí hodně času aniž by se přibližovalo kýžené rozhodnutí. Toto taktizování ve věci klíčové pro uvolnění dalších investic do rozvoje odpadového hospodářství se může nakonec obrátit proti všem aktérům, budou-li nakonec pod tlakem času činěna chybná rozhodnutí. V diskusi také zcela zaniká otázka, co bude s nezaplněnými skládkami a kdo zaplatí jejich uzavření a rekultivaci.

V zásadě jsou uplatňovány ve vztahu k budoucnosti skládkování KO následující čtyři taktiky:

Taktika první – nedělat nic

Stávající trendy v odpadovém hospodářství jako by ilustrovaly, že tato taktika může být úspěšná a zajistit sama o sobě plnění dlouhodobých cílů rozvoje nakládání s KO dle rámcové Směrnice Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 98/2008 o odpadech (50 % materiálového využití papíru, skla, plastů, kovů z domovních a podobných odpadů do roku 2020) a směrnice Rady 1999/31 ES, o skládkách odpadů (snížení skládkování BRKO na 35 % stavu roku 1995 do roku 2020). Skládkování KO, v tom zejména směsných a objemných, již několik let v řadě relativně i v absolutních číslech klesá, využití naopak soustavně roste a v roce 2012 došlo navíc k poklesu celkové produkce KO proti předchozímu roku. Situaci ilustruje následující graf, který skládá (kumuluje) trendy jednotlivých způsobů nakládání s KO.

Taktika “nedělat nic” je sice dočasně účinná při obraně ztenčujících se marží, ovšem ignoruje fakt, že stávající trendy jsou podporovány implementací právní úpravy odpadového hospodářství v minulosti a mohou se tak do budoucna snadno vyčerpat. To může vést k podstatně razantnějším změnám v budoucnosti.

Taktika druhá – zvýšit náklady na skládkování razantním zvýšení poplatků za ukládání odpadů

Vychází se z osvědčeného ekonomického nástroje, jehož prvotním smyslem je vyrovnat selhání trhu, který neoceňuje újmu na životním prostředí při skládkování odpadů a poskytnout správnou cenovou informaci o skládkování původcům odpadů. Je ovšem otázka, zda tato újma je tak velká, aby zdůvodňovala třeba ztrojnásobení poplatku za ukládání KO. Další otázka je, k čemu by vedlo rychlé zvýšení podplatků, když opatření pro změny nakládání s KO mají dlouhodobý horizont; tím by se pouze ze sektoru OH odčerpaly peníze potřebné pro provedení změn. Související myšlenka, že by z poplatků shromažďované prostředky byly využity k rozvoji odpadového hospodářství (“OH”) na půdorysu krajů, je nebezpečná také v tom, že infrastruktura OH nezná krajské hranice a nejefektivnější řešení budou mít zcela jistě jiný regionální půdorys, než jsou administrativní hranice krajů. Navíc by případné účelové vázání poplatků na financování rozvoje infrastruktury OH při současném zákazu skládkování hrubě porušovalo podmínky hospodářské soutěže ve službách pro KO a mohlo by se dostat do rozporu s evropským právem. Tato taktika tedy zakládá ve spojení s přesměrováním výnosu poplatků krajům na plýtvání zdroji a s tím i zvýšení nákladů služeb pro nakládání s KO.

Taktika třetí – zakázat skládkování zbytkových KO

Vychází se z modelu využitého například v Německu nebo Rakousku, kde de facto zákazem skládkování zbytkových KO byly vytvořeny podmínky k rozvoji moderních technologií energetického využití nebo mechanické a biologické úpravy odpadů. Horizont realizace potřebných investic je 5-10 let. S ohledem na náročnost přípravy potřebných investic se jeví jako vhodné využít pro zákaz skládkování vzdálenější časovou hranici, jinak by to vedlo k podpoře exportu odpadů spíše než k řešení na území ČR. Poslední informace o úvahách k zákazu skládkování zbytkových KO odkazují k horizontu 2023-2025. To je ovšem období, kdy už dávno budou propadlé všechny zásadní termíny dle směrnice EP a Rady (ES) č. 98/2008 a směrnice Rady 1999/31 ES, takže vyvstává otázka, k čemu je takové opatření vlastně dobré.

Taktika čtvrtá – kombinace zákazu skládkování a razantního zvýšení poplatků za ukládání odpadů

Tento model je velmi kontraproduktivní; pokud něco chceme zakázat, tak to nemá smysl zatěžovat poplatky, které by v takovém případě měly čistě fiskální efekt a které by zbytečně zvyšovaly náklady na KO po celé období před konečným termínem realizace zákazu skládkování. Tato taktika tedy snoubí nevýhody dvou předchozích, aniž by přinášela nějakou výhodu.

Strategickým východiskem z tohoto taktizování by mohlo být přiznání, že změny nakládání s KO budou stát peníze nebo určité oběti všechny strany. Ve svém prvním článku (Odpady 2/2013) jsem poukázal na to, že podle nezávisle zpracované české Strategie implementace a investic pro směrnice Evropské komise o odpadech (AEA Technology, 2001) by zvýšení poplatku za skládkování KO na 1300 Kč/t (v dnešních cenách) mohlo vyrovnat ekonomické podmínky skládkování se spalovnami, vybranými jako ekvivalent nejdražší dostupné technologie pro dosažení cílů ve snížení skládkování. Horizont postupného progresivního zvýšení poplatků za ukládání KO na skládky na tuto či nižší úroveň k roku 2020 se jeví jako adekvátní pro dosažení cílů ve snížení skládkování KO. Zároveň je to dostatečné období i pro opatření ke zvýšení materiálového využití KO. Výnos ze zvýšení poplatků by bylo nejlépe neúčelově směrovat do SFŽP nebo státního rozpočtu. Nebude to ostatně mnoho, protože roli skládkování KO postupně převezmou technologie využití odpadů. Strategie založená na těchto principech by umožnila, aby si trh mohl vybrat optimální reakci na zvýšení nákladů na skládkování podle konkrétních technických, územních a ekonomických podmínek v regionech a tím by se i minimalizoval tlak na zvyšování cen za odpady obcí.